Akademický sochař Jiří Novák

Dlouhá životní pouť Jiřího Nováka započala 6. listopadu 1922 v Přelouči. Narodil se do rodiny strojaře konstruktéra, a po otci mu byl do vínku nadělen cit pro tvůrčí, detailní práci. Milníkem, který měl potvrdit jeho nadání se stala studia na Odborné škole keramické v letech 1938-1942 a navazující studium na UMPRUM (1942-1946) a Akademii výtvarných umění v Praze (1945-1949) u profesorů Laudy a Pokorného, které mohl absolvovat bez povinného pracovního nasazení v Říši, když jej přátelé na správných místech záměrně neuvedli jako schopnou pracovní sílu. Když ale akademii opouštěl, venku už běsnila stvůra socialistického realismu, nemilosrdně devastující svobodu v myšlení a práci všech umělců. „A tak i já“, komentuje Jiří Novák, „občas musel, abych se vůbec uživil, dělat něco, co s mým řemeslem ani přesvědčením nemělo nic společného.“ Šlo například o makety sovětských přehrad, jejichž podobu si umělci byli nuceni vymýšlet, neboť projekty byly tajné.

Šance na změnu se naskytla v roce 1958 s přípravou československé expozice na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Jiří Novák, tehdy již člen skupiny M 57, byl osloven jako umělec, hledající uplatnění umělé hmoty v sochařství.

Z Bruselu se vrátil nový člověk, fascinovaný kovovými objekty a mobilní plastikou. Kov jej uchvátil na dlouhých třicet let. Kovový reliéf před vestibulem České televize na Kavčích horách jako jedna z mnoha tehdejších Novákových realizací pochází právě z této doby. Ve svém kovovém období se prezentoval na kolektivních výstavě skupiny M 57 v Nové síni v Praze (1960), výstavě 300 malířů, sochařů a grafiků pěti generací k 50. výročí založení republiky (1968) v Galerii Hlavního města Prahy (1968), anebo na X. bienále v Sao Paulu (1969). Je to ovšem jen špička ledovce, od konce 50. let a po celá léta šedesátá jsou to téměř dvě desítky výstav a přehlídek. Nechme promluvit slovník: Jiří Novák, zaujat principy konstruktivismu, dal přednost skladbám z tyčoviny a modelovaných kovových plátů. Zaujala ho možnost jejich mobility. Své konstruktivní skladby uváděl do pohybu využitím větrné či vodní energie. Kladl důraz na proměnlivost obrysu kompozice v pohybu i na její hravost. Novákovy plastiky byly určeny kultivaci veřejného prostředí. Své plastiky zakládal na náhodném momentu jako zdroji pohybu, využíval rovněž princip kyvadla (Sluneční fontána). Z jeho volné tvorby jmenujme za všechny Fontánu s jeřábem (1965) v parku na Tylově náměstí na Vinohradech, Zahradu snů (1969) v libereckém parku, fontánu Dálky (1970) na sídlišti na Proseku, Zahradu (1971) na střeše Federálního shromáždění, 240 cm vysokou plastiku Drapérie (konec 60. let) pro velvyslanectví ČSSR v Londýně, Plastiku (1972) na Evropské třídě v Praze nebo pohyblivé sochy na pražském sídlišti Novodvorská, které jsou považovány za vrcholovou ukázku sídlištní architektury a jimž v nedávné době dokonce hrozil zánik. Na mnohých ze svých volných děl spolupracoval s generačními kolegy Valeriánem Karouškem, Vladimírem Janouškem a Evou Kmentovou.

V 70. letech můžeme zaregistrovat další úroveň Novákovy umělecké tvorby, když se pozvolna stále více uchyluje k restaurování kamenných a štukovaných plastik. Tato fáze jeho práce je dnes široké veřejnosti známa nejvíce. Jako kopista se uvedl již velice záhy pracemi na sochách pro palác Kinských v Praze v roce 1954 nebo kopií sochy sv. Václava z bývalého Koňského trhu v Praze v letech 1959-1960. Nepřehlédnutelná je taktéž kopie zaniklé sochy Goliáše od Jiřího Říhy v pražské Železné ulici (1985). V 80. a 90. letech mnohokrát spojuje své restaurátorské aktivity s Taťánou Konstantinovou.

Restaurování historických soch, jak kvalitních barokních děl, tak výtvorů lidových kameníků se naplno začíná věnovat po roce 1989, zatímco bilancuje své kovové období. V Novákově tvorbě nešlo o žádnou novinku, zkušenosti s restaurováním získal již na samém počátku své umělecké dráhy. Zřizuje si venkovní restaurátorský ateliér u bývalé správní budovy hruboskalského pivovaru, kam dojíždí již od roku 1972. Motivací a oporou se mu zde až do jeho posledních dnů stává dlouholetá partnerka Viktorie Karoušková. V naplnění svých slov, že mnoho soch za posledních padesát let bylo zničeno, o ty zbylé bychom se měli náležitě postarat, prochází na Hrubé Skále pod jeho rukama desítky kamenných artefaktů ze širokého okolí. Zhotovením jejich kopií zachránil mnohé originály před nenávratným poškozením či dokonce zničením doslova v poslední minutě. Skutečný vrchol Novákovy restaurátorské činnosti pak představuje rok 1993, kdy vychází vítězně z výběrového řízení ke zhotovení kopie sochy Vidění sv. Luitgardy od Matyáše Brauna na Karlově mostě z roku 1710. V lomu v Podhorním Újezdě se podařilo získat čtyřicetitunový blok pískovce, z něhož se na Hrubé Skále po dva roky rodila dokonalá kopie. Pavlu Charouskovi se v rozhovoru Jiří Novák svěřoval: „Byla to pro mě škola technologie, chápání a dělání sochařiny. Museli jsme vyvinout originální postup. Každý úsek práce… představoval technický problém. Luitgarda je pro mě životní zakázkou.“ Na Karlův most byla osazena v říjnu 1995.
O dva roky později, v květnu 1997 je již hotov další velky počin – kopie deseti jelínkovských soch z kamenného mostu na Valdštejně, zatímco restaurované originály byly pietně umístěny do místní kaple sv. Jana Nepomuckého. Jeho velkým snem byla záchrana unikátní jezdecké sochy sv. Jiří před Kopicovou rychtou v Kacanovech-Vrchách. Podařilo se a od roku 2002 dekoruje originál interiér Muzea Českého ráje v Turnově, zatímco v plenéru si desítky turistů fotografují Novákovu zdařilou kopii. A v realizacích Jiřího Nováka, ať jde o kopie či restaurátorské zásahy, bychom mohli pokračovat dál, jen považte: Kalvárie v Turnově na Vrchhůře, socha sv. Jana Nepomuckého v turnovské Hluboké ulici (1992), boží muka v Sobotecké ulici na křižovatce se starou mašovskou cestou (1991), sloupová socha Madony na Všeni (1992) od semilského kameníka Františka Prokopa z 50. let 19. století, již od 20. let 20. století několikrát devastovaná barokní socha sv. Prokopa na cestě z Hrubé Skály do Sedmihorek z roku 1735 (1987), Chládkova socha sv. Jana Nepomuckého na okraji parku v Aleji legií z roku 1806 (1993), boží muka v Doubravici (1995), centrální kříž s korpusem na městském hřbitově v Turnově (2004), braunovská socha v zámeckém parku v Lysé nad Labem, sochy Panny Marie a tří světců v Ploskovicích a Třeboutici (1988), morový sloup v Libochovicích, sloup se sochou sv. Vavřince v Roudnici nad Labem (1990), kašna se sochou sv. Floriána v Lipníku nad Bečvou, socha sv. Jana Nepomuckého v Kozlovicích na Litoměřicku, socha sv. Jana Nepomuckého v Kundraticích na Semilsku, mariánský sloup v Semilech, kašna před budovou zámku v Jilemnici (2004), anebo kopie sochy Naděje od barokního sochaře Josefa Herschera z balustrády zámku v Manětíně, na které Jiří Novák započal práce v březnu 2008. Ve výčtu bychom mohli pokračovat více než třiceti dalšími díly z regionu Českého ráje a jeho blízkého okolí. 

Houževnatost Jiřího Nováka se projevovala až do jeho posledních dnů. Nepochybně i díky pozitivnímu vztahu ke sportu. Vždyť za sebou ve svých 87 letech zanechal nedokončené práce na Neptunově kašně na náměstí Dr. Edvarda Beneše v Liberci. S Českým rájem se symbolicky rozloučil autorskou instalací torza sochy Piety ve Svatoňovicích 28. října 2008, umístěné na podstavci mezi trojicí masivních pískovcových pilířů, které sochu ochraňují.

Na závěr nechme ještě jednou promluvit umělce: „Dobrému řemeslu dávám vždy přednost. To nemůžete jenom odkoukat, to chce hledat i prameny. Třeba jste-li sochař, musíte nejen umět vykonstruovat hlavu, vymodelovat ruce a nohy, ale také vědět něco o fyzikálních zákonech, o přírodě, o všem, co s daným tématem souvisí. Nemám rád fráze.“

Když jsme se ve výboru Pekařovy společnosti rozhodli udělit letošní čestné členství Jiřímu Novákovi, netušili jsme, že již mešká své dny v nemocnici. O slavnostním ocenění se snad ještě dozvěděl, jeho předání se však fyzicky účastnit nemůže – zemřel ráno v pátek 19. února 2010 v Turnově.

(Za poskytnutí materiálů z rozhovorů s Jiřím Novákem děkujeme Pavlu Charouskovi)

Pavel Jakubec

 Návrat na hlavní stránku

 

 

Aktualizace 16.03.2013