Vojtěch Ron 

Loni, 26. listopadu, tomu bylo rovných sedmdesát let, kdy se v Turnově, v rodině klenotníka Rona, narodil syn Vojtěch. Už za světové války se u Ronů scházeli přátelé, kteří na improvizované scéně pronikali do tajů divadelního projevu, a v r. 1943 dokonce založili Divadlo mladých hochů. Vojtěch po válce absolvoval – jistě pod tatínkovým vlivem – turnovskou klenotnickou školu, ale ve znárodněném podnikání životní cíl nehledal: směřoval do Prahy a po Akademii múzických umění, kde v dětství rozpoznaný herecký talent dále rozvíjel, působil na scéně Městského divadla v Mladé Boleslavi.

Regionálním scénám, nabízejícím širokou škálu hereckého projevu, již zůstal věrný – od roku 1960 až do svého odchodu do důchodu byl jedním z pilířů činohry divadla F. X. Šaldy v Liberci. Hrál komplikované a rozervané postavy klasického i moderního divadelního repertoáru, panovníky i figury komické, vždy s obrovskou vitalitou, naléhavostí a poctivostí. K téměř půl tisíci rolí divadelních přibývaly zvláště v posledních desetiletích také úlohy v dramatizacích rozhlasových. Želet je třeba toho, že politické poměry mu neumožnily opakovat úspěch autorství Hry na Otóna, kterou napsal se svým přítelem Milošem Bílkem v polovině 70. let.

Paralelně se herec Vojtěch Ron prosazoval i jako historik lidového divadla. Od útlého mládí se náruživě věnoval studiu pašijových a sousedských her, a považte, prvním impulsem prý bylo rozhlasové uvedení Železnobrodské pašijové hry v r. 1940. Večery po představení (nechodil do divadelního klubu a po hospodách), pokud se nemusel učit obsáhlé texty svých rolí (nejlépe od 23 - 2 h ráno), byly věnovány starému divadlu z vypůjčených knih a časopisů. Také všechny prázdniny věnoval svému zájmu a pilně navštěvoval archivy a rukopisné fondy knihoven. Spolu s prof. Janem Kopeckým se zasloužil o znovuobjevení sousedského divadelnictví a stal se jeho vynikajícím znalcem, byť doba zveřejňování výsledků mnohaletého badatelského úsilí vůbec nepřála.

Teprve převrat v r. 1989 ukázal, jaké bohatství Vojtěch Ron nashromáždil v šuplících svého psacího stolu – tiskem vycházejí jeho pečlivé edice dávno zapomenutých her, jako Komedie o sv. Ivanu, Vodseďálkova Tobiáše a Davida, nebo Železnobrodské hry o umučení Páně, jejich detailní a objevné rozbory. Začíná publikovat syntetické práce, jako např. Sousedské divadlo severních Čech 18. století, Velkopáteční pašijová procesí, Německé pašijové hry v českých zemích, O starém divadle v Liberci, Jezuitské divadlo, Rekognoskace pašijových a velikonočních her v sudetsko-karpatském prostoru. Od r. 1998 je stále zavalen prací pro Českou divadelní encyklopedii, pro niž tvoří důkladná hesla, jež jsou vlastně malými studiemi o našem starém divadle – jednotlivých fenoménech, významných hrách a osobnostech.

V roce 1999 jej postihla těžká zdravotní újma, dokázal ji však – díky své hluboké víře a pomoci své paní – překonat a znovu se vrhl do práce. Všichni se již těšíme na knihu o pašijových hrách v českých zemích, kterou připravuje pro nakladatelství Vyšehrad.

Vrátil se i ke své scénáristické činnosti: některé hry upravil pro liberecké studio Českého rozhlasu, pro Národní divadlo napsal scénář Pašijí aneb Theatrum passionale, rozhlasová inscenace Železnobrodské pašijové hry získala v roce 1993 cenu Prix Bohemia v Poděbradech. Za pozornost věnovanou starému českému náboženskému divadlu dostal v roce 1999 děkovné uznání České biskupské konference.

Pekařova společnost Českého ráje je hrda na to, že má mezi svými členy tak vynikající osobnost, která se navíc – pokud jí to zdraví dovolilo – aktivně podílela na jejím životě. Vždyť Vojtěch Ron byl autorem i režisérem dvou nepřehlédnutelných dramatických pásem v předvečer našich konferencí o Josefu Pekařovi a J. V. Šimákovi.

Valná hromada zvolila 24. 2. 2001 Mistra Rona za jeho zásluhy o poznání a vzkříšení lidového divadla svým čestným členem. Zemřel 17. října 2007 v Liberci.

Ivo Navrátil

 Návrat na hlavní stránku

Aktualizace 16.03.2013