Vladimír Úlehla 

Vladimír Úlehla se narodil 18. ledna 1926 v Praze. Vystudoval češtinu a filosofii pro učitelství na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od 1. ledna 1950 začal učit na základní škole v Novém Boru. Bylo to v rámci akce Na pomoc pohraničí. Vrátil se sem i po dvouleté vojenské službě v letech 1951-1953. Tady poznal i svou manželku Elišku Dreslerovou. Po smrti jejího otce byli přeloženi do Jičína. Tam ovšem Vladimír Úlehla jen bydlel – dostal umístěnku na základní devítiletou školu do Kopidlna, a proto studoval v letech 1961-1963 na pedagogickém institutu v Liberci na katedře pedagogiky. Od podzimu r. 1963 nastoupil na Střední průmyslovou školu v Jičíně. V roce 1970 byl z politických důvodů přeložen na učňovskou školu drogistickou do Hořic a roku 1974 dostal výpověď „pro narušení socialistického řádu“. Do odchodu do důchodu k 1.1.1987 pracoval jako čerpač u podniku Vodní zdroje Praha Zličín. Ale i tehdy se snažil poznat  historii, architekturu a přírodu místa, kde právě pracovali, jak vzpomíná pan Vojtěch Gajda, s nímž pan profesor prožil deset let v maringotkách.

Po r. 1989 se zabýval začátky normalizace na Jičínsku. Víc ho ale zajímal Jičín ve 2. polovině 19. a v prvních desetiletích 20. století. Výsledkem trpělivého získávání informací v archivech a muzeích a jejich erudovaného zpracovávání jsou desítky článků v jičínských Nových novinách i dosud nevydané studie o několika významných, ale přesto dnes poněkud pozapomenutých osobnostech (Václavu Fejfarovi – dědečkovi spisovatele Václava Čtvrtka, Jakubu Všetečkovi – profesorovi jičínského gymnázia, příteli T. G. Masaryka, o Františku a Jaroslavu Lohařovi – jičínských advokátech,o Doře Němcové – dceři spisovatelky Boženy Němcové). Pan profesor Úlehla ví hodně o městě té doby, o životě jeho obyvatel, zná nitky různých vazeb mezi nimi, umí posoudit situaci, která ovlivnila mnohé dění, jednání lidí, vznik nebo zánik spolků, úroveň škol, městskou výstavbu atd.

To vše oceňují čtenáři, neboť články pana profesora jsou psány přístupnou formou a mnozí se pak zamýšlejí nad minulostí, často srovnávají s dneškem. Má to velký význam i v budování správného vztahu k městu.

Práci pana profesora mohli posoudit také vynikající odborníci . Na mezinárodní konferenci věnované Karl Krausovi byl s velkým uznáním přijat příspěvek o jeho jičínských kořenech. Nikdo jiný než pan profesor Úlehla by z už stávajících a nově nalézaných údajů nemohl vkládat kamínek za kamínkem na správné místo do mozaiky, která přibližuje vztah k Jičínu jednoho z jeho nejvýznačnějších rodáků, jeho rodinu, podmínky vzniku a rozvoje úspěšného podnikání otce a bratrů poskytující zázemí pro literární činnost tohoto spisovatele a novináře.

Studii Vladimíra Úlehly o Doře Němcové zase vysoce hodnotí profesorka Jaroslava Janáčková. Zdůrazňuje, že je velkým přínosem pro literární vědu, neboť přináší dosud neznámé informace i zasvěcené zhodnocení poměrů, v nichž dcera velké spisovatelky v Jičíně žila. Zhodnocení, které nemůže zvládnout sebelepší odborník, když se nevyzná v historii místa.

Vladimír Úlehla byl oblíbeným učitelem, který bral své povolání vždy vážně. Jeho kolega Bohumír Procházka uvádí, že když byl pan profesor vyhozen v r. 1974 z učňovské školy v Hořicích, vlastně ilegálně dokončil práci se souborem děvčat, s nimiž připravil recitační pásmo („Přece by nemohl jen tak odejít, když děvčata recitace tak těšila.“) Učitelské povolání zanechalo ve Vladimíru Úlehlovi stopy. Z přednášek, které mají logickou stavbu, vysvítá zaujetí problémem a to se přenáší na posluchače. Scénáře výstav jsou hluboce promyšlené a výsledkem je názornost a přehlednost. Však pan profesor o sobě tvrdí, že je spíš analytik.

Předsedkyně OS Lodžie Renata Lhotáková prohlásila, že pan profesor je pro toto sdružení nenahraditelný. Svým solidním vystupováním a vahou své osobnosti přispíval ke zlepšení komunikace se zastupiteli města, když se rozhodovalo o vybudování zábavního parku kolem významné barokní památky. On je ve výboru ten realista, který myslí na to, co je nutné udělat právě dnes. O tom by mohli vyprávět mnozí úředníci. Ale přesvědčil o tom i jičínskou veřejnost. Po mezioborové konferenci věnované  valdštejnské lodžii totiž pan profesor prohlásil, že na opravu její a jejího okolí budou třeba miliony korun a bude to trvat dlouho. Ale že Jičíňáci by mohli svým vlastním přispěním dokázat svůj zájem o lodžii dřív a umožnit opravu poustevníka v Libosadě. Zorganizoval finanční sbírku, vyjednával s představiteli města i památkáři, sháněl řemeslníky… A tak již několik let mají obyvatelé Jičína možnost opět směřovat rodinné procházky k poustevníkovi – tak jak tomu bývalo v minulosti.

Za svou dlouholetou činnost v kultuře obdržel i ocenění – sošku Jivínského štefana za rok 1998. Výbor Pekařovy společnosti se při příležitosti právě minulých osmdesátin pana profesora rozhodl doporučit valné hromadě, aby jej v uznání za jeho neúnavnou vlastivědnou a popularizační práci zvolila čestným členem Pekařovy společnosti, na jejíž činnosti se ostatně od samého počátku aktivně podílí. 

Eva Bílková

Návrat na hlavní stránku

Aktualizace 16.03.2013