Pekařova stezka 

               


mobil6 

Jenišovický hřbitov


Josef Pekař na sklonku života a po smrti

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století stál Josef Pekař na vrcholu kariéry. Byl profesorem Karlovy univerzity, vítaným hostem v nejvyšších kulturních a politických kruzích a vůbec byl veřejně známou osobou. Postupně se ovšem dostával do častějších sporů se svými mladšími kolegy, většinou svými žáky, kteří začali vnímat některé historické problémy odlišně. Zároveň se u něj postupně projevily mentální a fyzické neduhy stáří, ovlivňující i jeho pracovní možnosti. O Vánocích 1936 ho zastihla těžká rána – zemřel jeho nevlastní bratr František, držitel rodinného gruntu na Daliměřicích. Na jeho pohřbu ještě Pekař, podepřen bližními, promluvil, ale řeč nedokončil. Zemřel v Praze 23. ledna 1937.

„Žili jsme léta vedle Pekaře a domnívali jsme se, že známe ho dokonale, jeho život i práci. A přece dnes, když se zahloubáme nad obojím a snažíme se postihnouti vzájemnou jejich souvislost, uvědomujeme si s teskným překvapením, jak málo vlastně víme, a že také osobnost Pekařova jako tajemný hrdina velké jeho knihy zůstává záhadou, zastřenou i vědomě zastíranou, tak jako vidouce jasný usmívavý úplněk měsíce si nevzpomínáme na druhou část, odvrácenou v temnotách. Máme-li právo pronikati za tuto roušku? Poznáme-li co z toho? Sotva, a nejvýš domněnkou, dohadem. Že Pekař byl takovým světlem, o tom nebylo pochybnosti, ani mezi žárlivci, nepříznivci a protivníky. Nepřátel Pekař neměl. Žárlivci budou vždy, neboť ješitnost a marnivost si s oblibou sedá i mezi učenými. Nepříznivci byli ti, kterým Pekařova práce zkřížila plány. Vědecké pak spory budou vždycky, bez nich se nelze obejíti, a jsou vlastně jen na prospěch pravdě, i když se tvrzení jimi osvědčí, i když se opraví; v tom nikdo rozumný nebude druhým zazlívati. Na jenišovickém hřbitově, zahradě zelené, vsazeno bylo v zemi předrahé semeno. Kéž vypučí z něho v budoucnosti vše to, co duše jeho snila pro rodný kraj a všecku vlast!“ Josef Vítězslav Šimák, 1937

Po Pekařově smrti začalo bilancování jeho života a díla, ovšem události druhé světové války změnily vnímání tohoto historika. Pro potřeby nacistické propagandy byly v době protektorátu vytrhávány jeho výroky a úryvky z kontextu a bylo „dokazováno“, že jako jeden z mála Čechů skutečně pochopil „velikost a význam“ Hitlerovy třetí říše. Pekař se již nemohl bránit. Po osvobození v roce 1945 přišel jiný svět. I přes snahu očistit jméno Josefa Pekaře před širokou veřejností byl komunistickým režimem na dlouho zatracen jako představitel zkažené buržoazní historiografie a „pekařovština“ se stala symbolem všeho špatného ve zkoumání minulosti. V roce 1970 sice vyšlo nové vydání jeho Knihy o Kosti, ale plné rehabilitace se mu dostalo až po listopadové revoluci v roce 1989. Nemalou zásluhu na tom měla obnovená Pekařova společnost Českého ráje v Turnově, jež připravila řadu přednášek, publikací a konferencí s účastí významných historiků starší i mladé generace.

Návrat
Jaroslav Seifert
(věnováno vzpomínce na profesora Josefa Pekaře)
 
Semtinská lípo, právě dnes by měla
v každém tvém květu zabzučeti včela,
dnes – ano právě dnes – by měli zpívat ptáci,
a jeden básník, prsty na struně,
pomýšlet by měl na kasaci.
 
A právě dnes v hospodu pod Kostí
měla by přijít z kraje mládež všecka
a nejlepší kapela sobotecká.
I starý šenkýř, než je pohostí,
než počne tanec, než se ozvou plechy,
vyvěsit by měl prapor se své střechy
a řeč si schystat k téhle slavnosti.
 
Ať všechna světla v celém kraji hoří
a fanfáru ať někdo z vesela
dnes večer chutě spustí na nádvoří —
beztak už tady dávno nezněla.
 
Pan profesor se vrací k svému kraji,
opásán šerpou — smrt mu utkala ji.
Však ještě dnes ho nutno uvítati,
dnes naposled a dřív, než půjde spáti
pod stromy milené, v poklid vesnický,
neb právě slíbil lidem rukou dáním
i svému kraji, lesům, hradům, stráním,
že tentokrát zůstane navždycky!


Jizera

Řeku Jizeru je možné symbolicky vnímat jako osu života Josefa Pekaře. Spojuje jeho rodné Turnovsko s Mladou Boleslaví, ve které trávil svá gymnaziální studia, a pokračuje dál do rovin středních Čech. Nedaleko Prahy, v níž Pekař prožil tu nejpodstatnější část svého badatelského života, končí řeka svou 165 kilometrů dlouhou pouť a u Lázní Toušeň se vlévá do Labe.

Jizera pramení v Jizerských horách, protéká Krkonošemi, Krkonošským podhůřím a následně protíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Po celou dobu má bystřinný charakter, v podstatě až k Turnovu teče většinou hlubokými údolími se sráznými a skalnatými břehy, kde se střídají úseky s poměrně výrazným spádem a balvanitým řečištěm s klidnějšími úseky, především v blízkosti jezů. Na Malé Skále vstupuje Jizera do české křídové pánve, u Rakous výrazně meandruje, ale od Turnova údolí řeky dostává podobu široké a mělké nivy s řadou obcí na obou březích. Odtud protéká otevřenou krajinou a má spíše mírný spád. Na jezu v Dolánkách se z Jizery odděluje Malá Jizera, hlavní turnovský náhon, který je ve městě sveden zpět do Jizery. Morfologicky členité území je odvodňováno řadou drobných vodních toků.

Významným pravostranným přítokem Jizery s ústím v Dolánkách u Turnova je Vazovecký potok. Na údolí Vazoveckého potoka je vázán krasový systém několika ponorů v závrtech, poloslepých údolí a několika souvisejících vývěrů (Ondříkovický pseudokrasový systém). K dalším významnějším přítokům patří Stebenka a Libuňka, které se do Jizery vlévají na území Turnova. Jizera je nejen významným vodním tokem, je to také pstruhová řeka, má vodácké využití, ale především slouží jako zdroj pitné vody.


Jenišovice

Obec Jenišovice se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, zhruba 5 kilometrů severně od Turnova. Skládá se ze dvou částí, Jenišovic a Odolenovic, které byly v minulosti samostatnými obcemi. Na katastru obce, jenž čítá 742 hektarů, žije okolo 1200 obyvatel. Jenišovice jsou součástí dobrovolného svazku obcí Mikroregion Podkozákovsko.

Nejstarší historická zmínka o obci pochází z roku 1143, kdy je uváděna jako majetek strahovského kláštera. Vesnici klášteru ze svého majetku věnoval v pořadí jedenáctý pražský biskup Jan I. (Jeniš), od jehož jména se nejspíše odvíjí název obce. V pozdějším období byly Jenišovice součástí panství, jehož majiteli byli Markvarticové, Vartemberkové, Valdštejnové a Desfoursové. Reforma státní správy v roce 1960 sloučila obec s Odolenovicemi a přiřadila ji k okresu Jablonec nad Nisou. V současné době ztrácí Jenišovice svůj zemědělský charakter a mění se v příměstskou obytnou zónu se základní občanskou vybaveností. Nová bytová výstavba se dynamicky rozvíjí v částech Trávníky, Steblík a Marjánka. Na projektu nové základní školy se na začátku šedesátých let 20. století podílel významný český architekt Karel Hubáček (1924–2011) z libereckého studia SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci). Jako jediný Čech získal v roce 1969 za svůj návrh vysílače a hotelu na Ještědu prestižní Perretovu cenu. Součástí budování kruhového objezdu na jenišovické návsi v roce 2009 byla rozsáhlá revitalizace veřejného prostoru v jejím okolí.

Přirozenou dominantou vesnice je barokní kostel sv. Jiří, vybudovaný vrchností z rodu Desfoursů v první polovině 18. století na místě bývalého dřevěného kostela. Rodový znak nad vchodem do kostela je z dílny Josefa Jiřího Jelínka (1697–1776) z Kosmonos. V okolním parku, kde byl původní obecní hřbitov, se dochovala rodová hrobka Desfoursů a hrob faráře Jana Nepomuka Chaloupky (1729–1820). V nejníže položené části obce směrem k Turnovu se rozkládá další barokní stavba – poplužní statek hruborohozeckého panství Červený dvůr.  V éře komunismu stavba značně zchátrala, ale od konce devadesátých let 20. století je dvůr v soukromých rukou a po rozsáhlé rekonstrukci slouží jako administrativní centrum firmy majitele. Za pozornost rovněž stojí Sbor krále Jiřího z Poděbrad nedaleko návsi. Díky působení zdejšího faráře Gustava Adolfa Procházky (1872–1942) se v turbulentních letech po převratu 28. 10. 1918 až 90 % obyvatel Jenišovic a okolí přihlásilo k nově zformované Církvi československé (dnes Církev československá husitská). Sbor byl vybudován za značného přispění členů náboženské obce a slavnostně otevřen 7. 7. 1929. Dalšími pamětihodnostmi na území obce jsou například mariánská kaplička na návsi v Odolenovicích, sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Václava u kostela sv. Jiří, socha Panny Marie u jenišovické návsi, boží muka u polní cesty do Odolenovic a u cesty k Roudnému, hroby tří padlých rakouských vojáků z prusko-rakouské války 1866 na místním hřbitově a pomníky padlých spoluobčanů v obou světových válkách.

V Jenišovicích se narodil Václav Koťátko (1810–1876), kněz, učitel a zakladatel pražského Ústavu pro hluchoněmé. Gustav Jiří Kopal(1920–1968), další z místních rodáků, bojoval během druhé světové války jako palubní střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii. Významný český matematik a statistik profesor Jiří Anděl (1939–2021) byl rovněž zdejším rodákem. V obci také působil Jan Křtitel Hájek (1863–1937) – kněz, buditel a člen mnohých místních spolků; Kajetán Tichý (1859–1937) – řídící učitel, hudební skladatel a žák Antonína Dvořáka. Místní kněz Gustav Adolf Procházka (1872–1942) zakládal s Karlem Farským Církev československou a stal se jejím prvním východočeským biskupem. V letech 1928–1942 zastával úřad druhého patriarchy. Na zdejším novém hřbitově jsou vedle profesora Josefa Pekaře (1870–1937) pohřbeni také Josef Dlask (1782–1853), písmák a vzdělaný rychtář z nedalekých Dolánek; Jan Baptista Cejnar (1776–1849), frýdštejnský lidový kronikář; MUDr. Josef Salmon (1844–1931), průkopník českého dětského lékařství Anna Vedralová (1824–1914), poslední ošetřovatelka Karla Havlíčka Borovského, a Ludvík Mucha (1927–2012), český kartograf a vexilolog. V Jenišovicích strávil několik let svého života i Josef Vyletěl (1925–2017), příslušník 1. československé tankové brigády v SSSR.

               



Mapka naučné stezky Josefa Pekaře s vyznačením umístění panelu č. 6 u hřbitova v obci Jenišovice, autor Jiří Lode (2020)

 

Pohřební vůz s Pekařovou rakví v Praze 26. ledna 1937 

 

Rakev Josefa Pekaře ve dvoraně Právnické fakulty UK 26. ledna 1937 

 

Poslední rozloučení s prof.  Pekařem na dvoře daliměřického statku dne 27. ledna 1937







 

Smuteční průvod na jenišovický hřbitov

  

 

Ukládání rakve do rodinné hrobky v Jenišovicích 

 

Odhalení busty Josefa Pekaře na rodovém statku  na Daliměřicích 18. června 1939. Řečníci: vlevo starosta Daliměřic Ladislav Cibulka, vpravo historik Zdeněk Kalista

 

Busta od Josefa Drahoňovského v turnovské Skálově ulici byla  na své místo vrácena v dubnu 1994 

 

Jizera před regulací u Turnova, jak ji znal Josef Pekař za svého mládí 

 

Pohled na Jizeru ze skalní vyhlídky Pantheon na Malé Skále 

 

Dnešní tok Jizery v Dolánkách

 

Sbor krále Jiřího z Poděbrad byl v Jenišovicích vybudován za značného přispění členů náboženské obce a slavnostně otevřen 7. července 1929 

 

Dominantou Jenišovic je barokní kostel sv. Jiří z první poloviny 18. století  



 

Poplužní dvůr rohozeckého panství, zvaný Červený dvůr, leží na katastru obce Jenišovice. V roce 1920 se zde narodil Gustav Jiří Kopal, za druhé světové války palubní střelec 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii 

 

Plukovník v. v. Josef Vyletěl, příslušník 1. československé tankové brigády v SSSR, v Jenišovicích strávil několik let na sklonku svého života 

    

Památník obětem druhé světové války v Jenišovicích se nachází nad návsí v blízkosti Sboru krále Jiřího z Poděbrad 

 

Na jenišovickém hřbitově je vedle profesora Josefa Pekaře pohřben také vzdělaný dolánecký sedlák a písmák Josef Dlask, na snímku jeho rodová hrobka 



                  

sponzori