ZPRÁVA O ČINNOSTI 
 ZA ROK 2008 

 Moje letošní zpráva o činnosti Pekařovy společnosti Českého ráje bude trochu jiná než v minulých letech. V podstatě vám nejprve zopakuji stručnou zprávu, kterou jsem o práci naší Společnosti v roce 2008 přednesl na letošní valné hromadě Sdružení historiků – Historického klubu 21. ledna 2009 v Národním muzeu v Praze:

Jak víte ze zpráv o naší práci od obnovení Společnosti v roce 1990, hlavními body činnosti jsou publikace, konference a zájezdy. Pokud jde o publikace, vyšel v roce 2008 již 21. ročník vlastivědného sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší, jako obvykle s hodnotným obsahem a vzornou grafickou úpravou. Čtenáři dostali rovněž 12. supplementum tohoto sborníku, v němž byly otištěny materiály z konference věnované 100. výročí narození a 30. výročí úmrtí filozofa a turnovského rodáka Jana Patočky. Oba svazky redigoval PhDr. Ivo Navrátil, grafickou úpravu provedl Jaroslav Barták ze semilského archivu. V loňském roce jsme žádnou konferenci nepořádali, o to více jsme se věnovali přípravě letošní konference, která se bude konat koncem dubna v Turnově a jejím tématem budou šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji. Podnětem k jejímu konání bylo letošní sté výročí vydání prvního svazku slavné Pekařovy Knihy o Kosti a neméně výtečného Šimákova Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu turnovském. Zájem o konferenci je značný, jejími spolupořadateli jsou Historický ústav Akademie věd České republiky a Společnost přátel starožitností. Společně se Sdružením historiků – Historickým klubem jsme vyhlásili a vyhodnotili další ročník soutěže O cenu Josefa Pekaře. Laureátka převezme cenu na naší letošní valné hromadě v Turnově. 

Oblíbenou součástí našeho programu jsou vlastivědné zájezdy. V loňském roce první směřoval do Hořic v Podkrkonoší a okolí za poznáním jejich kamenné krásy, hostitelské role se se zaujetím ujala naše členka dr. Oldřiška Tomíčková z hořického muzea. Druhá výprava měla za cíl Kutnou Horu a okolí, ujal se nás kolega Kremla. Trasu jako vždy do podrobností připravil kolega Pavel Jakubec ze semilského okresního archivu. Zájezdy konáme ve spolupráci se Spolkem rodáků a přátel Turnova, autobus bývá vždy zcela naplněný spokojenými účastníky. Pokud jde o organizační záležitosti, máme stále kolem stovky členů. 

Valnou hromadu jsme měli 15. března 2008 v Jičíně, zde jsme zvolili čestnými členkami PSČR duši naší veškeré organizační práce Jitku Petruškovou z turnovského Muzea Českého ráje a archivářku dr. Evu Bílkovou za její usilovný, i když marný boj o zachování zámku ve Starých Hradech jako sídla Literárního archivu Památníku národního písemnictví a centra hodnotného kulturního života Libáňska. 

Na závěr musím sdělit naše obavy z budoucnosti, pokud se týká úrovně naší práce, zvláště našich sborníků a konferenčních supplement. V souvislosti s novým hodnocením vědeckých výsledků je pracovníkům akademických ústavů zakazováno publikování v nerecenzovaných časopisech a sbornících, dokonce jim někde za porušení tohoto zákazu hrozí sankce. To se týká i dalších ústředních pracovišť, vysokých škol, muzeí a archivů. Tedy další přehrada mezi prací odborných historiků a amatérských i profesionálních vlastivědných pracovníků z menších měst a venkova. Jakoby nestačily klacky, které jsou házeny vyučování dějepisu ve školách. Bojíme se, aby na tuto situaci nedoplatily znalosti a zájem budoucích generací o naši historii, aby se zájem o minulost nedostal na úroveň zámecké pivovarské krčmy v Dětenicích...

To jsou tedy slova, která jsem řekl v Praze a k nimž chci dodat jen něco málo. Především chci poděkovat členům výboru za jejich práci. Výbor opravdu pracuje jak dobře namazaný stroj, jehož hlavními součástkami jsou Jitka Petrušková a Ivoš Navrátil. Pravím zcela zodpovědně, že si neumím představit, jak bychom bez jejich vytrvalého úsilí existovali. Nemusím zde rozvádět, co všechno dělají, znáte to velmi dobře. Když k nim připočteme ještě Pavla Jakubce, máme pohromadě nejen mozkový trust naší Společnosti, ale i výkonnou pracovní skupinu. Jsem také velmi rád, že se na práci výboru podílejí i kolegové a kolegyně z Jičína a Mladé Boleslavi, takže jsou zde zástupci všech oblastí Českého ráje. Jednotlivé úseky činnosti v roce 2008, o nichž jsem stručně hovořil, vám v průběhu dalšího jednání více přiblíží kolegyně a kolegové Jitka Petrušková, Ivoš Navrátil a Pavel Jakubec. Náš vzácný host, paní docentka Marie Ryantová, místopředsedkyně Sdružení historiků České republiky – Historického klubu, přednese výsledky loňského ročníku Soutěže o cenu Josefa Pekaře. Takže na mně vlastně zbývá ještě jednou se vrátit k tomu závěrečnému odstavci mého vystoupení na výše zmíněné valné hromadě. Nechci, aby má slova vyzněla pesimisticky. Přesto znovu varuji před rozšiřující se propastí mezi uznávanými špičkovými představiteli historické vědy z řad pracovníků Akademie věd, vysokých škol, ústředních archivů, muzeí a odborných ústavů a mezi ostatními pracovníky a zájemci o historii. Samozřejmě nežijeme v 19. století, kdy historie a jazykověda byly nejpřednějšími vědami a měly prvořadé zásluhy o znovuvzkříšení českého národa v době národního obrození i v následujících desetiletích. Ne nadarmo byl František Palacký oslavován jako Otec národa. Dnes je jiná doba a otcem národa by byl veřejností asi zvolen nějaký populární zpěvák nebo sportovec, případně finanční manažér. Historie se stává popelkou, zmizela většina malých muzeí a městských archivů. Chybějí páni učitelé, vlastenečtí kněží a další nadšenci, kteří zasévali úctu k vlasti a její minulosti všem: od nejmenších dětí ve škole až po babičky v kostele a sousedy v hospodě. Měli k tomu výbornou přípravu v učitelských ústavech i v seminářích, v četbě knih. Dnes jsme vzděláváni senzacemi všeho druhu v tisku, rozhlase, televizi i na internetu a hodnotné pořady sleduje mizivé procento lidí. Málo se čte, mluví se všude nespisovně, nejlépe hrubě, sprostě a s množstvím cizích slov. Dějepis je ve školách omezován na minimum. Právě proto je důležitá ta drobná každodenní práce kronikářů, knihovníků, dobrých učitelů dějepisu, prostě všech, komu slovo dějepis, historie, vlastivěda něco říká. Ta drobná, vlastivědná práce se projevuje nejvíce v regionech. Nechci dnes hovořit o významu škol, archivů, muzeí, knihoven, přednášek – chci se soustředit na místní tisk. Nejdůležitější možností šíření zájmu o minulost jsou vedle besed a přednášek hlavně historické a vlastivědné články v místním tisku. Ani zde nechceme zůstat jen u nekritického přejímání starých údajů našich předchůdců, kteří se samozřejmě z nejrůznějších příčin nevyvarovali mnoha romantických zkreslení a dalších chyb. Vítáme, když se objevují články o nedávné historii, vzpomínky pamětníků atp. Leckde se snažíme, aby místní noviny nebyly jen ohlašovnou schůzí, diskoték a sportovních akcí, ale aby měly trvalou hodnotu. Mluvím z vlastní zkušenosti, neboť jsem zakládal a řadu let řídil Zpravodaj Šrámkovy Sobotky a Listy starohradské kroniky a přispíval do dalších místních časopisů Sobotecka. A vím, jak významné bylo, když jsme mohli otisknout hodnotný příspěvek pana docenta Zdeňka Kalisty, doktora Rudolfa Turka, kolegy Josefa Hanzala, profesora Františka Buriánka, doktora Mojmíra Otruby a mnoha dalších významných autorů. Zvyšovali úroveň časopisu, přinášeli nové pohledy, pomáhali odstraňovat vžité legendy. Od nedávna je však tomu jinak. Vládní Rada pro výzkum a vývoj zpracovala nové směrnice pro hodnocení výsledků vědy, následkem toho bylo mimo jiné rozdělení odborných časopisů a sborníků na – obecně řečeno kvalitní a nekvalitní. A vědcům z Akademie věd, vysokých škol apod. bylo přikázáno publikovat pouze v těch kvalitních, v opačném případě de facto poškozují svůj ústav a hrozí jim postih. Nechci zacházet do podrobností, ale jde ve svých důsledcích o částečnou likvidaci kvality většiny místních a regionálních časopisů a sborníků. Lze očekávat i ztrátu finančních podpor těchto tisků. Samozřejmě některá periodika se brání a ubrání. I náš sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší už zásluhou Ivo Navrátila zpracoval zásadní opatření. Musí však rozšířit redakční radu, nejlépe o zahraniční členy, musí odmítat třicet procent nabízených příspěvků údajně nízké hodnoty, stoupnou náklady na recenzní řízení, resumé aj. Myslím, že kolega Navrátil vám řekne podrobnosti. Všechny podobné sborníky a časopisy však takové možnosti nebudou mít, ztratí své nejlepší autory a jejich úroveň klesne. Což v konečném důsledku odnesou čtenáři. A další část mládeže ztratí o dějiny zájem. O to Radě pro výzkum a vývoj jde? Nevím, jak této situaci čelit. Nemůžeme pouze konstatovat, že to je výsledek tlaku přírodovědných oborů. Mohu snad jen poprosit kolegy profesionální historiky, hlavně ty pražské, aby nás v regionech nenechali na holičkách, aby nerozšiřovali onu pomyslnou propast mezi špičkovými vědci a ostatními profesionálními i amatérskými pracovníky. Mohu poprosit profesionální historiky v regionech, aby pokračovali ve své práci. Mohu poprosit vás, členy a přátele Pekařovy společnosti Českého ráje, abyste dál aktivně pracovali v duchu jejích stanov. Nevím, jak tlačit na různé byrokraty, aby se méně úřadovalo a vykazovalo, ale více hledělo na výsledky zpracovávání v archivech a na kvalitu práce v muzeích. Aby se zlepšilo finanční ohodnocení pracovníků těchto zařízení a mladí nemuseli odcházet mimo obor, když chtějí založit a uživit rodinu – naposledy jsme takto přišli o kolegu Michala Babíka z turnovského muzea. Nechtěl jsem, aby má slova vyzněla pesimisticky. Pracuji v oboru od klukovských let, tedy více než padesát roků. Stále se považuji za něco mezi odborným a vlastivědným pracovníkem. Snažím se pochopit dnešní dobu, dnešní mladé, ale mám obavu, že mi to moc nejde. Asi jako mi nejde kamarádit se moc s internetem. Takže mnozí jistě vidíte situaci jinak a optimističtěji. Byl bych rád, kdybyste se vyjádřili v diskuzi.

Karol Bílek 

Návrat na hlavní stránku

Aktualizace 26.03.2014